Když si chce lištička hrát
Před pár dny večer jsem dostala silnou chuť na vázání. Páníček byl, jako obvykle touto dobou, zabrán do monitoru a já přemýšlela, jak ho zaujmout. Udělala jsem místo na posteli a nachystala tam všechny provazy. Vzala jsem do zubů obojek a po čtyřech došla do obýváku. Poslušně jsem si sedla - dostatečně blízko, aby to pochopil a přitom dostatečně daleko, aby se musel zvednout a já se tak mohla včas vydat do ložnice a on šel za mnou. Hloupá liška. Páníček se jen pousmál a přivolal si mě k sobě. Chtě nechtě, po mém třetím ignorování povelu se rozhodl ignorovat i on mě. Hloupá liška. Poslechla jsem. Přišla jsem k němu aby mi mohl obojek zapnout kolem krku. Podrbal mě na hlavě - a nic. Začínala jsem být lehce nervozní, mozek mi běžel na plné obrátky. Vzala jsem ho za nohavici a zatáhla, to přece musí pochopit. Ach, hloupá liška. Místo, aby se zvedl, táhla jsem ho na té proklaté jezdící židli až na práh ložnice. Jeho úsměv naznačoval, že se náramně baví. To obvykle není dobré, znamená to tot...
